Dítě v NRP
Co je to náhradní rodinná péče?
Proč je třeba dát rodině přednost před ústavem?
- Dítě, jako všechna mláďata savců, přichází na svět s vnitřním, vrozeným instinktem přimknutí se ke své matce. Je plně závislé na její péči, tedy 24 hodin denně. Dítě bez pečující osoby samo nepřežije. Roli matky může do určité míry nahradit i jiná osoba (otec, náhradní matka, babička), pakliže dokáže naplňovat všechny potřeby malého dítěte, je stálá, láskyplná, empatická, vyladěná na dítě, srozumitelná a předvídatelná. V takovém případě se malé dítě vyvíjí normálním, zdravým způsobem. Učí se, že svět je bezpečné místo pro život, které má svá pravidla a smysluplný řád, že součástí světa jsou vzájemné dobré, bezpečné vztahy. V dospělosti se pak dokáže dobře zařadit do společnosti, navázat a udržet kvalitní partnerské i přátelské vztahy, dokáže milovat své děti a pečovat o ně zdravým způsobem. Řečeno odborným termínem, vytváří se u něj schopnost bezpečné citové vazby (citového připoutání, angl. attachment).
- Pokud matka dítěte dlouhodobě závažně selhává, nenaplňuje jeho potřeby tak, jak je třeba, dítě nemůže vnímat svět jako dobré místo a vztahy jsou pro něj místo zdroje bezpečí zdrojem stresu a napětí. Nenaučí se navazovat a udržovat funkční, hluboké vztahy s druhými lidmi. Hledá náhradní uspokojení svých potřeb a vztahů, nedokáže důvěřovat ani nejbližším lidem a v důsledku ani sobě. Nevěří v dobré konce, místo smysluplnosti světa vnímá chaos, má potíže pochopit a respektovat základní pravidla. Je rezistentní vůči běžným výchovným postupům. Jeho motivace je snížená, nedosahuje v životě úspěchů, na které by vzhledem ke svým schopnostem mohlo dosáhnout. Trvale zůstává zvýšená hladina vnitřního napětí, dítě může být plné nenávisti vůči světu, sobě i ostatním. Vzhledem k výše uvedenému je výchova dítěte s poruchou citové vazby velmi náročná, i když se následně dostane do bezpečného, citově vřelého rodinného prostředí. Některé následky bohužel přetrvávají i v dospělosti – dítě (a později dospělý) trpí tzv. poruchou citové vazby.
- Rozhodujícím obdobím pro vznik nebo nápravu schopnosti vytvářet zdravé citové vztahy je věk od narození do 3, maximálně 6 let. Platí, že čím nižší je věk dítěte a čím delší doba, kterou stráví bez bezpečného citového pouta, tím jsou následky hlubší a trvalejší. Proto dítě, které bylo po narození umístěno v kojeneckém ústavu a v pěti měsících bylo svěřeno do osvojení, bude pravděpodobně mít i po několika letech horší projevy poruchy citové vazby než dítě, které první dva roky života strávilo se svou matkou a teprve poté kvůli tragické události v rodině strávilo stejně dlouhou dobu v témže ústavu.
- Náprava vzniklé poruchy citové vazby je dlouhodobý a náročný proces, který může začít teprve v okamžiku, kdy dítě žije v bezpečném a citově vřelém rodinném prostředí. V čím mladším věku a čím déle žilo dítě v citově nevhodném prostředí, tím hlubší je porucha citové vazby. Čím nevhodnější bylo výchovné prostředí, tím závažnější poruchou dítě trpí. Náprava potom trvá dlouho adekvátně k závažnosti a hloubce poruchy. Následky poruchy citové vazby často bývají zčásti nebo zcela nevratné a jsou přítomny i v dospělosti.
Výše uvedené argumenty jasně hovoří pro nutnost maximální podpory dobrého rodinného prostředí, které je jediné vhodné pro zdravý vývoj každého dítěte. V první řadě je třeba všemi prostředky podporovat péči ve vlastní rodině – výjimkou je pouze závažné ohrožení života, zdraví či zdravého vývoje dítěte (domácí násilí, zneužívání, fyzické či psychické týrání, vážné zanedbávání péče). Jsou-li citové vazby v rodině zachovány, je pro dítě nejvhodnější podpora odborníků v úpravě podmínek rodiny bez odebrání dítěte, případně jen na nezbytně nutnou dobu. Pakliže je náprava dlouhodobě nebo zcela vyloučena a dítě musí být z rodiny odebráno, je nutné upřednostnit náhradní rodinnou péči před péčí ústavní.
Ústavní péče se také snaží naplňovat potřeby svých svěřenců: děti netrpí hladem, zimou ani nouzí, školní děti mají zajištěno povinné vzdělání, mnohé dětské domovy jezdí se svěřenými dětmi na hory i na zahraniční dovolené atd. Problém nastává v zajištění potřeb, které vyplývají z individuálního kontaktu dítěte s dospělým. Dostatek podnětů k rozvoji, zejména v oblasti řeči, myšlení a sociálních dovedností je v ústavní péči diskutabilní. Vzorce rodinného, partnerského a rodičovského chování v ústavech chybí a nahrazují se nácvikovými aktivitami péče o domácnost. Žádný ústav však ze své podstaty nemůže dětem poskytnout to nejdůležitější: láskyplnou péči stálé (tj. jedné) osoby v roli rodiče, které na vývoji dítěte osobně záleží, pro kterou je její dítě jedinečné a nenahraditelné. Bez takové péče se však u dětí v raném věku vytváří závažná porucha citové vazby a u starších nemůže probíhat proces léčení, nápravy citové vazby.
Autor textu: Martina Vančáková
Jaké děti náhradní rodinnou péči potřebují?
Mezi nejčastější příčiny na straně rodičů, kteří nepečují o své děti, patří duševní nemoci, alkoholismus a jiné závislosti, poruchy osobnosti, trestná činnost a výkon trestu, extrémně nízký věk, citová nezralost, neúnosná sociální situace, těžká nemoc či smrt rodičů. Tyto příčiny mohou vést k zanedbávání péče o děti, případně jejich týrání či zneužívání. Někteří rodiče se rozhodnou, že se zřeknou svých rodičovských práv hned po narození dítěte.
Pokud rodiče dítěte zemřeli, vzdali se svých rodičovských práv nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti soudem, pak dítě nemá žádnou právní vazbu ke své původní rodině a vhodným řešením pro něj je adopce neboli osvojení. Osvojené dítě se po všech stránkách, včetně právní, stává dítětem osvojitelů (viz Rozdíl mezi osvojením a pěstounskou péčí v záložce systém NRP).
Pro děti, které dlouhodobě nebo trvale nemohou žít ve své vlastní rodině ani nemohou být osvojeny, je vhodná (dlouhodobá) pěstounská péče.
Než je pro dítě nalezena vhodná adoptivní nebo pěstounská rodina, má být umístěno v pěstounské péči na přechodnou dobu.
V první řadě je třeba rodičům ohroženého dítěte poskytnout veškerou pomoc, aby dítě mohlo zůstat ve své rodině, případně aby se do ní mohlo co nejdříve navrátit. Někdy se podmínky v rodině nepodaří napravit nebo to není možné, avšak je vhodné, aby dítě mělo možnost udržovat se svou rodinou vztahy. Proto mají pěstouni povinnost v takových případech podporovat a umožňovat kontakty dítěte s jeho biologickými rodiči či nejbližšími příbuznými.
Autor textu: Martina Vančáková