Základní mezinárodní úmluvy

Náhradní rodinná péče a mezinárodní úmluvy

České republika v minulých desetiletích přistoupila k řadě mezinárodních závazků, které garantují práva dětí a jejich ochranu. Zvláštní pozornost je věnována dětem, které z různých důvodů musí opustit vlastní rodinu.

V prvé řadě jde o „Úmluvu o právech dítěte“. Podle článku 9 této Úmluvy může být dítě odděleno od svých rodičů pouze tehdy, je-li to potřebné v zájmu dítěte (např. v případech zneužívání nebo zanedbávání dítěte). Při volbě náhradní péče je nutné brát potřebný ohled na žádoucí kontinuitu ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ. Úmluva o právech dítěte upravuje i základní parametry pro osvojení dítěte včetně osvojení mezinárodního. Podrobnosti obsahuje (haagská) Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení z roku 1993 (v České republice byla vyhlášena pod č. 43/2000 Sb. m. s.).

V roce 2009, při příležitosti 20. výročí přijetí Úmluvy o právech dítěte, schválilo Valné shromáždění OSN „Směrnici o náhradní péči o děti“. Ta sice nemá charakter závazného dokumentu, obsahuje však velmi podrobná doporučení k implementaci Úmluvy o právech dítěte v případě dětí, které vyrůstají mimo péči svých rodičů. Směrnice obsahuje dvě základní zásady: nezbytnosti a vhodnosti. Zásada nezbytnosti spočívá ve snaze podporovat děti tak, aby mohly zůstat se svými rodinami. Odebrání dítěte z rodiny by mělo být až poslední možností. Finanční nebo materiální nouze by se nikdy neměly stát jediným odůvodněním pro takový postup. Pokud jde o vhodnost náhradní péče, je kladen důraz na individuální potřeby dítěte, nerozdělování sourozenců a pravidelné prověřování vhodnosti umístění dítěte.

Moderní vědecké poznatky o důležitosti rodinného prostředí pro zdravý vývoj dítěte zohledňuje také „Úmluva o právech osob se zdravotním postižením“. Podle článku 23 této úmluvy nesmí být dítě odděleno od svých rodičů z důvodu svého zdravotního postižení nebo zdravotního postižení rodičů. Pokud nejsou schopni o dítě pečovat nejbližší příbuzní, zavazují se signatářské státy vyvinout veškeré úsilí k zajištění náhradní péče v rámci širší rodiny a pokud to není možné, jinou formou náhradní rodinné péče.

Další obecné zásady ochrany dětí včetně dětí umístěných v náhradní péči lze nalézt v různých evropských dokumentech, z nichž lze zmínit například Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí z roku 1996 (č. 54/2001 Sb. m. s.), Evropskou úmluvu o osvojení dětí (č. 132/2000 Sb. m. s.), Úmluvu o styku s dětmi (č. 91/2005 Sb. m. s.) nebo Doporučení Rady Evropy o pěstounských rodinách (R 87/6)

Všechny úmluvy a návazné dokumenty zdůrazňují právo dítěte vyrůstat v přirozeném tedy rodinném prostředí. Zaručují také právo dítěte účastnit se rozhodování o záležitostech, které se ho týkají a sdělovat svůj názor. Veškeré kroky, které znamenají zásah do rodinného života ze strany úřadů, soudů a služeb musí vycházet z řádného vyhodnocení situace dítěte a být plánovitým procesem, který v ideálním případě směřuje k možnosti návratu dítěte do vlastní rodiny.

Autor: Miroslav Macela