Jací lidé se stávají pěstouny?

Především ti, kteří se zvládnou starat o cizí dítě a dokážou ho citově přijmout i se všemi jeho obtížemi, zvláštnostmi a potřebami. Jejich hlavní motivací musí být především pomoc dítěti, nikoli uspokojení vlastních potřeb, a už vůbec ne motivace finanční. Dokážou dítě mít rádi, aniž by měli touhu jej vlastnit, respektují vztah dítěte k jeho původní biologické rodině. Chápou, že jsou jeho náhradním rodičem po dobu, kdy vlastní rodina dítěte péči o něj nezvládá – ať je to pár měsíců, několik let nebo celé jeho dětství. Jsou ochotni spolupracovat se sociální pracovnicí dítěte, případně s dalšími odborníky. Umožňují dítěti udržovat kontakt s jeho biologickou rodinou a dalšími blízkými osobami a citlivě mu pomáhají zpracovat jeho životní příběh. Chápou, že dítě prošlo citovým zraněním, někdy zanedbáváním nebo dokonce týráním či zneužíváním, čehož důsledkem může být problematické chování a nutnost hledat nové způsoby péče, a že běžné výchovné postupy často nefungují. Mají radost z každého pokroku dítěte a nesnaží se jeho vývoj srovnávat s vrstevníky.

Pěstouni mohou dál vykonávat své dosavadní povolání, pokud při něm dokáže dítěti zabezpečit dostatek pozornosti a péče. Stát však pěstounům poskytuje finanční zabezpečení formou měsíční odměny pěstouna a příspěvku na úhradu potřeb dítěte.

Věk, vzdělání či životní situace pěstouna nejsou striktně omezeny (jen dolní věková hranice plnoletostí), každý zájemce je posuzován individuálně z hlediska jeho možností a schopností poskytnout přijatému dítěti bezpečné a láskyplné rodinné zázemí.

Autor textu: Martina Vančáková