Proč je třeba dát rodině přednost před ústavem?

Dítě, jako všechna mláďata savců, přichází na svět s vnitřním, vrozeným instinktem přimknutí se ke své matce. Je plně závislé na její péči tedy 24 hodin denně. Dítě bez pečující osoby samo nepřežije. Roli matky může do určité míry nahradit i jiná osoba (otec, náhradní matka, babička), pakliže dokáže naplňovat všechny potřeby malého dítěte, je stálá, láskyplná, empatická, vyladěná na dítě, srozumitelná a předvídatelná. V takovém případě se malé dítě vyvíjí normálním, zdravým způsobem. Učí se, že svět je bezpečné místo pro život, které má svá pravidla a smysluplný řád, že součástí světa jsou vzájemné dobré, bezpečné vztahy. V dospělosti se pak dokáže dobře zařadit do společnosti, navázat a udržet kvalitní partnerské i přátelské vztahy, dokáže milovat své děti a pečovat o ně zdravým způsobem. Řečeno odborným termínem, vytváří se u něj schopnost bezpečné citové vazby (citového připoutání, angl. attachment).

Pokud matka dítěte dlouhodobě závažně selhává, nenaplňuje jeho potřeby tak, jak je třeba, dítě nemůže vnímat svět jako dobré místo a vztahy jsou pro něj místo zdroje bezpečí zdrojem stresu a napětí. Nenaučí se navazovat a udržovat funkční, hluboké vztahy s druhými lidmi. Hledá náhradní uspokojení svých potřeb a vztahů, nedokáže důvěřovat ani nejbližším lidem a v důsledku ani sobě. Nevěří v dobré konce, místo smysluplnosti světa vnímá chaos, má potíže pochopit a respektovat základní pravidla. Je rezistentní vůči běžným výchovným postupům. Jeho motivace je snížená, nedosahuje v životě úspěchů, na které by vzhledem ke svým schopnostem mohlo dosáhnout. Trvale zůstává zvýšená hladina vnitřního napětí, dítě může být plné nenávisti vůči světu, sobě i ostatním. Vzhledem k výše uvedenému je výchova dítěte s poruchou citové vazby velmi náročná, i když se následně dostane do bezpečného, citově vřelého rodinného prostředí. Některé následky bohužel přetrvávají i v dospělosti – dítě (a později dospělý) trpí tzv. poruchou citové vazby.

Rozhodujícím obdobím pro vznik nebo nápravu schopnosti vytvářet zdravé citové vztahy je věk od narození do 3, maximálně 6 let. Platí, že čím nižší je věk dítěte a čím delší doba, kterou stráví bez bezpečného citového pouta, tím jsou následky hlubší a trvalejší. Proto dítě, které bylo po narození umístěno v kojeneckém ústavu a v pěti měsících bylo svěřeno do osvojení, bude pravděpodobně mít i po několika letech horší projevy poruchy citové vazby, než dítě, které první dva roky života strávilo se svou matkou a teprve poté kvůli tragické události v rodině strávilo stejně dlouhou dobu v témže ústavu.

Náprava vzniklé poruchy citové vazby je dlouhodobý a náročný proces, který může začít teprve v okamžiku, kdy dítě žije v bezpečném a citově vřelém rodinném prostředí. V čím mladším věku a čím déle žilo dítě v citově nevhodném prostředí, tím hlubší je porucha citové vazby. Čím nevhodnější bylo výchovné prostředí, tím závažnější poruchou dítě trpí. Náprava potom trvá dlouho adekvátně k závažnosti a hloubce poruchy. Následky poruchy citové vazby často bývají zčásti nebo zcela nevratné a jsou přítomny i v dospělosti.

Výše uvedené argumenty jasně hovoří pro nutnost maximální podpory dobrého rodinného prostředí, které je jediné vhodné pro zdravý vývoj každého dítěte. V první řadě je třeba všemi prostředky podporovat péči ve vlastní rodině – výjimkou je pouze závažné ohrožení života, zdraví či zdravého vývoje dítěte (domácí násilí, zneužívání, fyzické či psychické týrání, vážné zanedbávání péče). Jsou-li citové vazby v rodině zachovány, je pro dítě nejvhodnější podpora odborníků v úpravě podmínek rodiny bez odebrání dítěte, případně jen na nezbytně nutnou dobu. Pakliže je náprava dlouhodobě nebo zcela vyloučena a dítě musí být z rodiny odebráno, je nutné upřednostnit náhradní rodinnou péči před péčí ústavní.

Ústavní péče se také snaží naplňovat potřeby svých svěřenců: děti netrpí hladem, zimou ani nouzí, školní děti mají zajištěno povinné vzdělání, mnohé dětské domovy jezdí se svěřenými dětmi na hory i na zahraniční dovolené atd. Problém nastává v zajištění potřeb, které vyplývají z individuálního kontaktu dítěte s dospělým. Dostatek podnětů k rozvoji, zejména v oblasti řeči, myšlení a sociálních dovedností je v ústavní péči diskutabilní. Vzorce rodinného, partnerského a rodičovského chování v ústavech chybí a nahrazují se nácvikovými aktivitami péče o domácnost. Žádný ústav však ze své podstaty nemůže dětem poskytnout to nejdůležitější: láskyplnou péči stálé (tj. jedné) osoby v roli rodiče, které na vývoji dítěte osobně záleží, pro kterou je její dítě jedinečné a nenahraditelné. Bez takové péče se však u dětí v raném věku vytváří závažná porucha citové vazby a u starších nemůže probíhat proces léčení, nápravy citové vazby.

Autor textu: Martina Vančáková