Dítě v NRP

Co je to náhradní rodinná péče?

Pojmem „náhradní rodinná péče (NRP)“ označujeme péči nahrazující péči biologických rodičů, kteří se o dítě nebo děti nemohou, neumějí nebo nechtějí postarat; do náhradní péče je dítě svěřeno vždy na základě rozhodnutí soudu. Náhradní péči můžou poskytovat i instituce neboli ústavy; v současné době už je však prokázáno, že možnost vyrůstat v rodinném prostředí má na vývoj a zejména další život dítěte nesporně lepší vliv než péče ústavní.

Proč je třeba dát rodině přednost před ústavem?

Výše uvedené argumenty jasně hovoří pro nutnost maximální podpory dobrého rodinného prostředí, které je jediné vhodné pro zdravý vývoj každého dítěte. V první řadě je třeba všemi prostředky podporovat péči ve vlastní rodině – výjimkou je pouze závažné ohrožení života, zdraví či zdravého vývoje dítěte (domácí násilí, zneužívání, fyzické či psychické týrání, vážné zanedbávání péče). Jsou-li citové vazby v rodině zachovány, je pro dítě nejvhodnější podpora odborníků v úpravě podmínek rodiny bez odebrání dítěte, případně jen na nezbytně nutnou dobu. Pakliže je náprava dlouhodobě nebo zcela vyloučena a dítě musí být z rodiny odebráno, je nutné upřednostnit náhradní rodinnou péči před péčí ústavní.

Ústavní péče se také snaží naplňovat potřeby svých svěřenců: děti netrpí hladem, zimou ani nouzí, školní děti mají zajištěno povinné vzdělání, mnohé dětské domovy jezdí se svěřenými dětmi na hory i na zahraniční dovolené atd. Problém nastává v zajištění potřeb, které vyplývají z individuálního kontaktu dítěte s dospělým. Dostatek podnětů k rozvoji, zejména v oblasti řeči, myšlení a sociálních dovedností je v ústavní péči diskutabilní. Vzorce rodinného, partnerského a rodičovského chování v ústavech chybí a nahrazují se nácvikovými aktivitami péče o domácnost. Žádný ústav však ze své podstaty nemůže dětem poskytnout to nejdůležitější: láskyplnou péči stálé (tj. jedné) osoby v roli rodiče, které na vývoji dítěte osobně záleží, pro kterou je její dítě jedinečné a nenahraditelné. Bez takové péče se však u dětí v raném věku vytváří závažná porucha citové vazby a u starších nemůže probíhat proces léčení, nápravy citové vazby.

Autor textu: Martina Vančáková

Jaké děti náhradní rodinnou péči potřebují?

Pro každé dítě, které ze závažných důvodů dočasně nebo trvale nemůže žít s žádným ze svých rodičů, je třeba vyhledat náhradní rodinu, v níž může žít, dokud se podmínky na straně rodičů neupraví. V první řadě bývají osloveni nejbližší příbuzní dítěte – prarodiče, tety a strýcové. Pokud se nenajde vhodné zázemí ani v širší rodině, hledají se náhradní rodiče mezi prověřenými a proškolenými zájemci o náhradní rodinnou péči.

Mezi nejčastější příčiny na straně rodičů, kteří nepečují o své děti, patří duševní nemoci, alkoholismus a jiné závislosti, poruchy osobnosti, trestná činnost a výkon trestu, extrémně nízký věk, citová nezralost, neúnosná sociální situace, těžká nemoc či smrt rodičů. Tyto příčiny mohou vést k zanedbávání péče o děti, případně jejich týrání či zneužívání. Někteří rodiče se rozhodnou, že se zřeknou svých rodičovských práv hned po narození dítěte.

Pokud rodiče dítěte zemřeli, vzdali se svých rodičovských práv nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti soudem, pak dítě nemá žádnou právní vazbu ke své původní rodině a vhodným řešením pro něj je adopce neboli osvojení. Osvojené dítě se po všech stránkách, včetně právní, stává dítětem osvojitelů (viz Rozdíl mezi osvojením a pěstounskou péčí v záložce systém NRP).

Pro děti, které dlouhodobě nebo trvale nemohou žít ve své vlastní rodině ani nemohou být osvojeny, je vhodná (dlouhodobá) pěstounská péče.

Než je pro dítě nalezena vhodná adoptivní nebo pěstounská rodina, má být umístěno v pěstounské péči na přechodnou dobu.

V první řadě je třeba rodičům ohroženého dítěte poskytnout veškerou pomoc, aby dítě mohlo zůstat ve své rodině, případně aby se do ní mohlo co nejdříve navrátit. Někdy se podmínky v rodině nepodaří napravit nebo to není možné, avšak je vhodné, aby dítě mělo možnost udržovat se svou rodinou vztahy. Proto mají pěstouni povinnost v takových případech podporovat a umožňovat kontakty dítěte s jeho biologickými rodiči či nejbližšími příbuznými.

Autor textu: Martina Vančáková